Zase jsem se zde poněkud odmlčel, ale teď se mi zase nasbíralo několik vhodných témat o které se mohu podělit.
Jaro konečně převzalo vládu a tak je nyní příjemné počasí i když teploty zatím do hrozných výšin nerostou, ale rozhodně se otepluje a tak je jednodušší přesvědčit někoho k výletu.
První úžasné místo, které jsem navštívil s kolegou z práce je Kejimkujik National Park, což je národní park na ploše 404 kilometrů čtverečních, který je rovněž i národním historickým místem asi jako jediný v celé Kanadě.
Nachází se v něm několik jezer a jedno z nich je právě na obrázku, kde trávili své chvíle o prázdninách a pěkných letních dnech.
Důvodem proč je v podstatě celý park i historickou památkou je teď, že je podstatě v centru jednoho z území původních obyvatel z kmene Miq’mak a nachází se v něm spousta pozůstatku z jejich historie a tradic. Mě sem tedy ale spíše nalákala ta příroda a já ho mám určitě i na seznamu míst, kam se musím ještě vrátit, jelikož v době naší návštěvy park oficiálně ještě otevřený ani nebyl a kvůli vysokému stavu vody se nám nepodařilo dokončit žádný okruh, který jsme zkusil. Ať jsme se vypravily na kteroukoli náhodně zvolenou pěšinku vždy jsme skončily u bystřiny, či řeky a tak jsme se vraceli zpět.
Pak jsem vytáhl jednoho kolegu zase na “pláž” a to do oblasti Crystal Crescent Beach, kdy on byl se mnou poprvé a tak se moc dobře nevybavil, ale vypadá to, že jsem ho tím výletem neodradil a už plánujeme i něco delšího.
Při tomto výletě jsme šli zpočátku kolem pláže a pak již pokračovali podél pobřeží, kde sice žádná oficiální stezka není, ale ztratit se tu není kde. Když jsem zde byl na nový rok tak jsem tu skoro nikoho a nic nepotkal, tentokrát jsme potkali i několik lidi a pak také jelínka a několik dikobrazů, které jsem ve volné přírodě viděl vůbec poprvé a nevěřil bych kolik jich tam žije. Pravdou však bude, že do těchto části lidé už tolik nezabloudí.
My jsme měli poměrně dost času, takže jsem došli až na konec výběžku, kde jsem měli krásné světlo zapadajícího slunce a odtud se vydaly na cestu zpět, která byla o něco méně příjemnější. Protože se tady teď stmívá dost pozdě a kolem půl desáté je ještě pořád dost světla tak jsme se v rámci uspoření času rozhodli vrátit zpět po cestě, kterou jsem viděl na satelitních snímcích a pak jsem o ní také našel zmínku na stránce trailpeak, kde se sice zmiňují, že se ji raději vyhnuli, protože je trošku bažinatá, ale tuto informaci jsem já nějak vypustil a myslel jsem, že to nemůže být tak hrozné.
Popravdě jsem však oba skočili s promočenými a dosti špinavými botami a to i přesto, že jsme se všemožně snažily se blátu, kalužím a bažinatým částem vyhnout jen se to ne vždy podařilo, takže zážitek to byl hodně silný, ale příště bych se této vnitrozemské variantě vyhnul. Rychlejší to tama rozhodně není pokud tedy člověk nemá čtyřkolku, díky kterým tam ona cestička vlastně existuje.
Mno pro dnešek už to bude asi všechno tak zase příště.