Rok se s rokem sešel a já jsem zatím stále nic nenapsal o loňské cestě za krásami severní Evropy. Vždy raději píši příspěvky s odstupem, avšak nic se nemá přehánět. Každopádně jsem nic podstatného nezapoměl a zážitky z této cesty mám pořád v sobě.
A co mě přivedlo k tomu, abych jel na sever? V zásadě dvě věci, první byla ta, že jsem chtěl zažít, jak to tam vypadá, abych věděl, zda by mi sever dokázal nahradit to co jsem našel v Kanadě. Druhá věc pak byla krásná fotka v Microsoft Spotlight z A na Lofotských ostrovech.
Tak jsem se domluvil s několika kamarády a vymyslel jsem to tak, že pojedu zhruba dva týdny sám a pak se připojí už na cestu zpět.
Ještě, než jsem vyrazil jsem si však koupil autoatlas Evropy, protože mé cesty jsou málokdy plánované dopředu. Spíše mám nějaký cíl a k tomu se různými cestami blížím. Obvykle se prostě podívám na mapu, co je tak nějak v dosahu a co zajímavého můžu cestou vidět.
Vyrazil jsem tedy severně, nikoliv však nejkratší cestou, jako první cíl jsem si totiž určil Poznaň, kterou jsem si pamatoval z jedné písničky z Polského filmu o Slovanech a jejich bozích. Zde se bohužel zrovna prováděla nějaká rekonstrukce tak všude byly ploty a bariéry. Odtud jsem pak zamířil do Gdaňsku a pak již mířil cestou necestou ke hranici. Narazil jsem v zásadě náhodou na Vlčí doupě o kterém jsem slyšel v dějepise, ale jelikož nápisy byly v polštině a němčině, tak jsem vlastně nevěděl co čekat 😊.
Déle pak krásnými lesy a polními cestami jsem dojel k jezeru Mamry a Polsko-Rusko-Litevskému trojmezí a pak i přes hranici do Litvy. Tam jsem chtěl jet podél pobřeží, a tak jsem vynechal spousty krásných míst, která jsou spíše ve vnitrozemí. Jelikož jsem však v Litvě už jednou byl, tak jsem se necítil, že bych o něco přicházel. Pobřežní část Litvy je však poměrně krátká, tak jsem se brzy ocitnul v Lotyšsku. Tak jak jsem potkával dost bunkrů už v Polsku, tak na břehu Baltu jich bylo snad ještě více, jelikož Sověti, zde vystavěli celkem rozsáhlé opevnění, aby se bránili západu a také neumožnili tudy utíkat lidem na západ.
Také zde postavili ohromný radioteleskop poblíž Irbene, který používali ke špionáži. Dnes jej využívají vědci ke zkoumání vesmíru. Dále jsem si prohlédl i Rigu a jel jsem do Estonska. Tam už jsem mířil skoro přímo do Tallinnu, jen jsem si udělal odbočku k bývalé pevnosti Verbola a využil zdejšího tábořiště. Když jsem pak dorazil do Tallinnu, tak jsem šel zjistit, kdy se můžu dostat na trajekt a jelikož to bylo za necelou hodinu, tak jsem město skoro vůbec neviděl.
Tak jsem si alespoň prohlédl Helsinky a vyrazil podél pobřeží k ruské hranici. Rozhodl jsem se totiž jet spíše vnitrozemím, kolem všech těch krásných jezer. Tak jsem sledoval spíše menší cesty, a tak jsem dojel až do Sally. Odtud jsem pak mířil stále na sever a jako cíl jsem si určil Norské městečko Vardo. Tam na mě velmi silně zapůsobil památník obětem čarodějnických procesů. Opravdu zajímavé místo. Také jsem si tady ověřil, že toto je nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal.
Odtud už jsem musel jen na jih, abych mohl vyzvednout kamarády v Oslu. Vymyslel jsem to tak, že pojedu Švédskem, kolem Botnického zálivu až do Uppsaly, pak už více méně na západ do Osla. Když jsem tedy přibral kamarády a vyrazili jsme na prohlídku města, tak nás chytil dost silný déšť, a ještě ten večer jsme pak vyjeli ven směrem na Bergen. Tam jsme dorazili až hodně pozdě večer, ale vůbec to nevadilo, město má v sobě kouzlo i po tmě.
No a ráno jsme pak vyrazili na sever přes všechny ty krásné fjordy do Trondheimu a pak ještě dále až do Bodo. Odtud pak trajektem Lofotské ostrovy do Moskens. Zde nám bohužel moc nepřálo počasí a dost pršelo, ale tak ty fotky, co jsem viděl vypadaly lépe, ale určitě stojí za to dostat se až sem. Další naše cesta pak již vedla po pevnině do Švédka, kde jsme se zastavili v národním parku Abisko a pak středem Švédka do Oersundu, Jokoping do Almhult. Tam jsme udělali zastávku v Ikea Museu a zašli i na oběd, protože to jsme snad nemohli vynechat, když jsme byly ve Švédsku. No pak již do Malmo, a přes Oresundský most do Kodaně. Zde to bylo jen krátké odpoledne na prohlídku centra a pak už jsme jeli kolem Hamburku, Berlína a Polsko zpět domů.
Celkem jsem v autě ujel přes 13 700 kilometrů a strávil na cestě přes měsíc. Vždy jsme spali někde venku, když jsem jel sám, tak já v autě a pak podle místních potřeb. V Estonsku, Finsku, Norsku a Švédsku spaní na divoko (mimo kempy) není žádný problém. V Litvě a Lotyšsku jsem také na žádný problém nenarazil. V Dánsku mají stránku se všemi místy, kde je možno kempovat a v Německu jsme nespali. Polsko asi také celkem nedávno povolilo krátkodobé přespání ve všech státních lesích.
Vím, dalo by se o této cestě napsat mnohem více, ale nemyslím, že by to někdo chtěl číst. Abych se nemusel všem hlásit, tak jsem tak stručně psal na nasveceste.cz je to tam i s fotkami a rozepsáno po dnech.
Všechny fotky jsou pak v galerii.