Tak a po dlouhé době se zase děje něco, o čem má smysl trošku napsat. Moje pracovní povolení v Kanadě skončí v půli srpna a neboť jsem pořád nic pořádně neviděl, tak jsem se rozhodl skončit v práci a vyrazit na cestu. Nejprve tedy přejedu přes téměř celou zemi až do Yukonu, kde se potkám s pár dalšími lidmi a vyrazíme do divočiny.
V práci jsem skončil 12. července a hned další den jsem se vypravil na cestu. Tento článeček pak již píši v Edmontonu po té, co jsem ujel přes pět tisíc kilometru. Ještě tak čtyři dny mi zbývají do Whitehorse odkud vyrazíme na Snake River.
Moje cesta zatím probíhá bez komplikací s tím, že denně ujedu v průměru 500 kilometrů až na jedinou výjimku, kterou byl první den kdy jsem ujel přes 1 300 kilometrů z Halifaxu až do Montrealu. To také jen proto, že tuto trasu jsem absolvoval již dvakrát a tak jsem nemusel nijak často zastavovat a zajíždět na prohlídku míst kolem mé trasy.
Po takto dlouhém dni jsem se pak pokoušel najít nějaké klidné místo na přespání v Lavalu a když už jsem si myslel, že jedno mám tak se objevila místní policie, že tam zůstat nemůžu a po té co si zkontrolovali, že na mě nic nemají mi ukázaly místní Walmart, kde jsem mohl zůstat bez problému. Ocenil jsem jejich přístup, přeci jen jsem byl z té cesty už unavený a místo jsem neznal.
Hned druhý den jsem už tedy dorazil do Ottawy, kde jsem si prohlédnul a prošel centrum města. Jelikož byla pěkná neděle tak všude bylo dosti lidí a také mě příjemně překvapilo jak se tady myslí na cyklisty a kolik lidí tu jezdí na kole. Celkový pocit z města byl dobrý a to se zatím na mé cestě mnohokrát neopakovalo.
Ottawa
Ottawu jsem zhruba po oběde opustil a vyrazil na západ směrem na Algonquin Park. Cestou jsem si zjistil možnosti kempování a když jsem viděl ty ceny, které jsou vždy za místo a ne za osobu tak jsem raději zvolnil a přespal poblíž Carson Lake.
V pondělí jsem tedy z rána dorazil do Algonquin Parku, zaplatil jsem si denní povolení, které vyšlo na 17 dolarů a poptal se co je třeba rozhodně neminout. Přes týden takhle z kraje sezóny zde asi nemají mnoho návštěvníků, málokoho jsem potkal zato jsem si mohl užívat klidu a zeleně místa. Také pak komárů, kterých bylo všude spousta a na nějaké velké zastavování a kochání to nebylo. Ještě jsem snad nikdy nebyl tolik dokousaný jako při prohlídce tohoto parku a také se mi nestalo aby mě několik komárů zkoušelo sát krev i z dlaní. I když jsem měl kalhoty a později i ruce nastříkané repelentem, stejně si našli místo kde to šlo. Také jsem měl první příležitost vykoupat se za pěkného počasí v jezeře a tak jsem ji hned využil :-).
Odtud jsem pak pokračoval do North Bay, kde jsem si už našel zase Walmart a také si trošku prohlédl městečko a nejvíce se mi asi líbila část pobřeží u jezera Nipissing (v řeči místních indiánů to znamená malá voda). V uterý jsem pak projel Sudbury, kde jsem si trošku připadal jako v Ostravě díky přítomným komínům dolům a takové celkové atmosféry. Hodně se tu těží nikl a pak také měď. Přesto to co jsem viděl já už asi muselo být o hodně lepší, neboť dříve zde kyselé deště zničily hodně vegetace a bylo to známo jako pustina.
Odtud už jsem pak dojel kolem Lake Huron až do Sault Ste. Marie a pak pokračoval na sever kolem Lake Superior, tato část cesty byla zatím nejhezčí díky výhledům na jezero a zvlněné krajině. Vykoupal jsem se v jezeře v Batchawana Bay a noc jsem přečkal na málo používané vyhlídce kousek za tímto místem.
Lake Huron
Pak jsem pokračoval v okruhu kolem jezera Superior až nad Thunder Bay, kde před městem má památník Terry Fox, který zde musel ukončit svůj běh přes Kanadu, protože ho se mu vrátila rakovina a zasáhla i jeho plíce. Už tento běh nikdy nedokončil, ale přesto pomohl zvednout povědomí o rakovině a pak také pomohl získat hodně podpory pro výzkum a boj s ní. Někde za městem jsem pak překročil další časovou zónu a tak jsem dojel až do Ignace.
Další den jsem tedy už přejel do Manitoby a po té co jsem projel Winnipeg, který mě ničím neupoutal, odbočil na sever a projel národní park Riding Moutain a noc pak strávil poblíž Rainbow Beach parku.
Po této odbočce z nejkratší trasy a vytyčeného směru jsem se ráno opět vydal směrem na západ a přes Saskatoon, který už pak leží v Saskatchewanu jsem dojel až Battlefordu, kde jsem přespal před mou cestou do Edmontonu.
Edmonton samotný, má pak hodně krásných parku, ale město mě ničím jiným neoslovilo. Je pravda, že jsem viděl jen kousek, ale i tak jsem rád, že jsem při mém příletu zvolil Vancouver a pak se dostal až do Halifaxu. Také jsem se zastavil v West Edmonton Mall, dal jsem na doporučení a je pravda, že je zajímavé, mít tak obrovské obchodní středisko s ledovou plochou, akváriem, vodním a zabavním parkem a spoustou jiných atrakcí, ale není to místo pro mě. Zase při těch zimách co tu panují to asi příjde vhod.
Kluziště v obchoďáku
Cestou přes různé provincie jsem pak zaznamenal, že třeba v Quebecu a Ontáriu se rychlostní limity zase tolik nedodržují, přesto, že je převážně dost vidět policejní auta. V Manitobe a Saskatchewanu pak řidiči limity dodržují a policii moc vidět není. A při tom, co jsem viděl zatím tady v Albertě tak je to zhruba někde mezi.
Pro dnešek to bude muset stačit, vyrážím zase na cestu.